ROCKY MAN
Napřed se mi posralo auto, takže tradičně těsně před závodem beru auto
z půjčovny. Je menší, pomalejší a půjčovna stojí víc peněz. Oproti tomu
asistentku mám v pohodě zajištěnou už ve čtvrtek večer. Hanka umí řídit,
vařit, jezdit podle autoatlasu, otvírat lahváče a rozezná olej od kombinaček. Je
ideální. Dost ideální byl taky ten borec na hotelu. Vytáhlého chlápka, zjevně
skandinávského původu, jsem v předzávodní rozmařilosti vesele pozdravil a on
mě hned poznal a začal v angličtině zhruba tuto konverzaci:
„Zdar, ty vole, to jsme se včera vožrali, co?“
„Já moc ne.“
„Ne?!“
„Ne.“
„Není ti blbě?“
„Ne.“
„Vůbec?“
„Ne.“
„Oh!“
„Jo, jo.“
„A známe se vůbec?“
„Ne.“
„Viděli už jsme se někdy dřív?“
„Ne.“
„Aha. Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Potom jsme ještě večer trochu zdrželi Míru Saidla. Šel totiž babičce pro mlíko
a rohlíky okolo hospody a snadno si nechal vemluvit dávnou moudrost, že čtyři jsou
před závodem ideální. Nakonec každý poctivý závodník ještě do půlnoci šudlal
řetěz a hned o pěti ráno už se tvořila fronta před hajzlama. Na start se jelo
kousek od kolejí do Stromovky a tam to všechno začalo.
Atmosféra se začala zdáti býti dramatickou. Kola se řadila do boxů, závodníci
se rozcvičovali, kdekdo močil a Ďure si cvičně vypustil a zase napumpoval kolo.
Začíná se parkovým během. Start je hromadný. Unešen událostmi si ani
nepamatuji, zda byl startovní výstřel, nebo jenom někdo zařval, ať už dem.
Podívám se v televizi. Závodníci se rozprchli. Umím zachovat chladnou hlavu. To
je moje jediná výhoda. Prvních šedesát metrů jdu správný postup na jedničku jenom
já a první. Had soupeřů mne brzy pohlcuje a pak už nezbývá než se neustále
propadat a propadat. Tak hrozné to zas nebylo, avšak fakt, že jsem naposledy běžel
při loňském Rocky Manovi, ten poznat byl. Trochu jsem se zadýchával a chtělo se mi
strašně chcát. K čemuž nakonec muselo dojít a já definitivně ztratil kontakt
s čelem skupiny. On ale park zrovna moc nerozhoduje. Jinak je to fajn disciplína.
Vyzkoušel jsem ji poprvé a řekl bych, že skrývá jisté záludnosti a je
plnohodnotnou formou orientačního běhu. Akorát místo minut rozhodují sekundy.
Při vbíhání do boxů vidím odjíždět čelo. Jistě, po rovině zase pojedu sám.
Ne že bych musel s někým vykecávat. To raději správně dýchám. Leč
protivítr, to je sviňa. Balík čtyř, pěti cyklistů jede po silnici při vzorném
střídání s polovičním úsilím a rychleji. Nevadí. Honem razím první
kontrolu ještě ve Stromovce, nacházím most výrazně snadněji, než mnozí ze
soupeřů a nestačím se divit, jaký že to je kopec od řeky do Bohnic. Přes Prahu je
to dost ve stylu kamikaze. Nahoře se napojuji na čtyřproudovku, křižovatka na
červenou, potom do toho protisměrnýho pruhu, protože odbočuji vlevo do sídliště,
kličkování mezi babkama na chodníku, sjezd lesem, sjezd dědinou, ruská ruleta na
stopce, kontrola ve Vinoři, napojení na hlavní doleva těsně před autem, zdvižený
prst, kousek po poli a už je tady Brandýs. Kolona aut jede pomalu. Napřed
předjíždím zleva, pak zprava, pak do popelnice a pak po chodníku. Pán se síťovkou
už si udělal obrázek o prototypu čuráka a všem okolo to dává hlasitě vědět.
A hle! První chybka. Taky mě už dost bolí záda. Každých dvacet minut mi pípají
hodinky. To jako abych se napil. Iontový nápoj se stává hnusným a ještě
hnusnějším. Už jsou tady první okruhy. Vedoucí skupina má na mě okruh náskok což
je asi deset minut a já se loučím s tím, že bych je mohl dotáhnout. Jen tak
trochu si kousnu, loknu, poručím si výhradně vodu do flašek, to proto abych tam do
obou nafasoval zase ten ionťák a na další kus cesty vyrážíme společně
s Ramachem. Radek je můj osvědčený partner z předchozích ročníků a
naše tempa se vzájemně skvěle doplňují. Bohužel, hned po pár kilometrech si Radek
myslí, že zná ten jediný a správný postup. Já si nemyslím, že musím
s partnerem i do prdele a znovu se rozdělujeme. Přichází dlouhý postup po poli.
Protahuji záda každých sto metrů a už vím, že na mě dolehla trošičku krize.
Dolehla na mě dost, protože se pořád otáčím a koukám kdo je za mnou.
V jediném delším stoupání na celé mapě mě znovu hladce dojíždí a
vzápětí i trhá Ramach. Taky bych si dal trochu vody. Než dojedu do Mšena, kde je
benzinka na které si můžu vodu koupit, bych si dal trochu vody opravdu hodně a navíc
mě dojel John a jeho kámoš a Jelen.
Ledově studená voda dělá s tělem zázraky a umožňuje mi pokračovat
s Jelenem celé Kokořínsko. Nevím proč, v tu chvíli si ještě myslím, že
by ten horský běh mohl pro mě znamenat výhodnou disciplínu, kde lze dotáhnout
někoho přede mnou. Z Housky, poslední kontroly na Kokořínsku, začíná první
postup se zásadní volbou. Moc nepřemýšlím, jedu zleva, to jest tam, co nikdo jiný a
celou dobu mi vrtá hlavou jak moc to je postup dobrý a nebo zlý. A doteďka to nevím.
Faktem je, že další jsem zprasil určitě. A další okruhy na Mariánské cestě.
Píseček dal všem pohulit. Nejvíc přirozeně mě.
Zbytek závodu si už úplně přesně nepamatuji. Jasných mám jen několik
zážitků. Vesměs negativních. Kupříkladu dáma snažící se projet autem po cestě
hned u občerstvovačky v Doksech byla piča jako zvon. Zastavila chytře
v místě, kde stálo vedle už jedno auto a úplně tu cestu ucpala. Proti ní i za
ní stáli lidi s kolem a nemohli dál. Potom mě srazil hřbet písek
v dalším postupu. Ten mě úplně dostal. Tempo ochablo. Při dlouhatanánském
postupu přes nádhernou planinu vojenského prostoru jsem si spíš myslel něco o
strašné prdeli, sluneční výhni, pekelném žáru, pomalém asfaltu, špatném
měřítku a podobně. Voda teplá, čokoládka rozteklá. Míjím dva borce na dost
dobrých bajkách. Jedou taky z Prahy do Jizerek. Akorát, že na výlet. O horském
už si nemyslím, že by měl být mojí silnou zbraní. John a jeho kámoš jsou už
totiž v tahu. Další postup zmrvím. Byl delší a po pomalejší cestě. Navíc do
kopce. Jeho výhoda spočívala v malebném kiosku u fotbalového hřiště. Zde
ochotní štamgasti rádi pustili závodníka ve frontě dopředu. I výčepní slil
několik roztočených kusů, aby závodníkovi nepěnilo. A závodníkovi moc chutnalo.
Navíc zdarma, čímž jim tímto děkuji.
Ihned poté přišla občerstvovačka v nějakých lázních. Hodně mi pomohla.
Dostal jsem najíst, tudíž byl zažehnán žaket, lehnul jsem si do mraveniště,
tudíž mě přestaly bolet všechny klouby a potkal dvě úžasně blbé kočenky, které
chtěly půjčit moji pumpičku a hrozně se divily, že nemám čas, když zrovna ležím
na pobřeží rybníčku a žeru, tudíž se mi rozehnala trudnomyslnost. Silueta
Ještědu se tyčila nebezpečně blízko místa odpočinku a bylo jasné, že „tam“
musím ( Ovšem, „tam“ musíme všichni, říkala moje babička a je tam taky ).
K mému štěstí ne úplně na vrchol, což očekávali všichni startující už
měsíc dopředu, nýbrž pouze vychytralým traverzem na hřeben. Tento jsem zpočátku
šelojel, potom sedošel, závěrečnou partii dolů jeloletěl až jsem málem zabil sebe
a ty dva cyklisty známé kdesi od Doksů. Právě vylízali z hospody.
Z hřebene dolů to byla pohoda. Můj stav se mírně zlepšil, pookřálo tělo,
aby mohlo sjet na opačnou stranu kopce a zase nahoru a podruhé už správně. Minutky se
nenápadně kumulovaly. Pohled do mapy. Honem k Liberecké dálnici, šup, poslední
občerstvovačka a ta poslední výměna už musí být jenom do Bedřichova
nejrychlejší cestou. Víc nás přece Kejmil trápit nemůže. Hajzl. Jenom čtěte
dál.
K té občerstvovačce už jsem se opravdu plazil. Pokukuje po hodinkách
nemyslím na horský běh, nýbrž na limit. Stoupání, běžně jetelné na
čtyřicetdvačtrnáct, musím tlačit. Klesání nemůžu jet naplno, protože se únavou
bojím. Kontrola s občerstvením je zase na břehu koupaliště. Mě je to jedno.
Při ražení mi kdosi povídá, že kluci už jsou v cíli běhu. Ohromně
motivující. Vyhrál prý Tichus. Trochu se divím, kde a kdy si najednou Tichovský na
starý kolena vzpoměl na bajka. Až mnohem později, dávno v cíli, při posezení,
mi dochází, že to je tenhlencten mladý Ticháček, co pořád jenom sedí, čučí a
mlčí a je skromný místo aby se vožral a dělal bordel až do rána jako já. Na
kontrole taky fasuju poslední mapu. A hle!. Není sama. Harcov jsem očekával ale co ta
veliká vojenská plachta přes dva hřebeny. Chce se mi plakat a na kolo se mi nechce a
to není fér, voni už pijou pivo v Bedřichově a ten Kamil je šulín a to přece
nikde nejde objet! Hluboce přemítám další kroky. Hanka a ostatní kolem do mě
hučí, že přece nejsem poslední, že posunuli limit o hodinu, že jsou na tom lidi
hůř a přeci se nenechám porazit od Aničky. Z úcty k Aničce nepíšu, co
si o ní v takové chvíli lze myslet, ale ukecali mne. Chudák Smíšek, byl li to
vůbec on, mě chlácholil, jak už to na tom Harcově bude snadné, prý to tam zná.
Promiň, takové odpovědi sis nezasloužil.
Ztěžka pokládám opuchlou prdel do sedla a pomalu, pomalounku roztáčím pedály.
Na kopečku už se mi chce blinkat to výborné slaďoučké kafíčko se šlehačkou.
Vteřinovka mých hodinek za devět a půl tisíce nemilosrdně ukrajuje čas do
vypršení prodlouženého limitu. Na začátku Harcova, poslední mapy, mě dojeli
poslední chlapi. Jak symbolické. A ujeli. Pak mi ušel stařík s motorovkou a
kládou na rameni. I děti s maminkou a s košíkem hub. Srdnatě bojuji
s nástrahami terénu. Kdesi velmi daleko v mysli mi nějaký hlas říká,
jaké by to tady bylo výborné svezení, kdyby se mi chtělo jet. Proto raději volím
blbější postup s cestou zasekanou polomem. Od předposlední kontroly už zbývá
jenom jeden kopec k cíli. Asi dva kilometry a dvě stě metrů nahoru. Do limitu
zbývá třicet minut.
Drama. Hrozné trápení. Kyslíkový dluh. Křeče. Kopec se mi pomalu vzdává. Ale
jenom po kouskách. Někdo navaluje na cestu kameny, aby sem po ní nemohl jet. Mapa
nesedí. Vrstevnice však ano. Zase kameny. A klacky. A konečně vrchol a sběrka. Je
minutu po sedmé. Limit vypršel. Spoléhám na trošku zpožděný start, zvracím a jedu
po sjezdovce do cíle. Všichni z toho mají ohromnou srandu.
S posunutým limitem to přirozeně byla fligna. Skončil v šest.
Tělo i mysl říká: „Ty, Pavle, vyser se na to!“
Srdce bojovníka, sportovní duch a všichni kolem křičí: „Nebuď srab a
pokračuj!“
No neuposlechli byste je?
Ani se mi moc nechce převlíkat a busolu a co já vím co ještě mám mít a někam
se plantám. Cvrček mne obrací o stoosumdesát čelem vstříc správnému kopci. Tomu
kde nahoře je sběrka z kol. Musím nahoru a přes hřeben zase úplně na druhou
stranu dolů. Mám ohromný smysl pro show. To nepochybně. Rozběhnout se nahoru do svahu
byla spíš ničím neomluvitelná blbina. Nevydržel jsem běžet dlouho a usedám.
Z dálky mohu pořád slyšet jak se všichni kreténi v cíli smějou.
Pokračuji raději pomalu a pěšky. Z chatky na obzoru slyším jiné zvuky.
„Hele, další.“
„Ten je nějakej divnej, de moc pomalu.“
„A taky už je dost pozdě. Ser na to! Poď na pivóó!“
„Neslyší.“
„Asi nějakej cizinec.“
„Slyšíš! Poď na pivo! Ty, jak se to řekne anglicky?“
„Musíš tadyma nahoru do těch kopřiv. Jako ostatní.“
Sport je sport. Kdyby každý dal na lákadla podél tratě, nedojede do Bedřichova
nikdo. Na druhou stranu, sport je sport a přelez přeskoč nepodlez, ale ta chata je
jenom sto metrů a jednička taky, ale výškových a navíc mám jen jeden život a to
už s přečerpaným kreditem.
„Dobrý den. Já bych si to pivo teda dal.“
Věta zřejmě v historii orientačního běhu památná, neb co následovalo a
já na vlastní kůži zažil je hodno sžíravé závisti.
Z čela stolu nacpaného k prohnutí vybraným jídlem a pikantními
lahůdkami byl okamžitě vystrnaděn stařík, zřejmě hlava rodiny a do jeho fotelu
usadili mne, sportovce na pokraji smrti. Asi zeťák beze slova sebral půllitr a šel
natočit, matka mi vnucovala tu koláč, tu uzené, tu houbičku a dvě krásné dcery
v nejlepších letech mi jedna masírovala zezadu ramena a šíji, druhá
v hlubokém předklonu, střídavě jedno nebo druhé stehno, přičemž se jí prsa
v odvážném dekoltu vesele mrskaly ze strany na stranu takže na otázku: „Je to
tak lepší?“ nešlo říct nic jiného, než že tak to je dost dobré.
Zbytek příbuzenstva a asi deset dalších hostů ve chvílích, kdy jsem zrovna
nespal, hltali slovo od slova moje dozajista odborné přednášky o orientaci
v nebezpečném terénu plném divokých šelem a bylo jasné, že pro tuto skupinu
lidí jsem jediným vítězem, hrdinou a legendou jedině já a žádnej Ticháček co už
byl čtyři hodiny v cíli. Nakonec mě zabalili do deky jako v závěru
amerického akčního filmu, odnesli do auta a odvezli mě do cíle, od chatky
vzdáleného po louce dvě sta metrů a autem po silnici kilometr. No kdo by příští
rok nejel zase?
