Mistrovství Evropy 2007 se vydařilo

• Cesta a ubytování
• Trénink
• Sprint
• intermezzo – pár slov o pořadatelích
• Middle
• Long
• intermezzo – světová konkurence taky stárne
• Štafety
• Záverečné hodnocení
• kompletní výsledky, mezičasy, split browser a další.

Protože český tým tvořilo dohromady 36 lidí, cestovali jsme do Itálie
autobusem. To nám značně zjednodušilo logistiku pro cestu tam i zpět, ovšem na
místě to věci poněkud komplikovalo, protože jsme samozřejmě museli všude jezdit
hromadně a občas byl problém s parkováním autobusu prodlouženého ještě o vlek.
Řidič Pavel měl ale svou Karosu pevně v rukou, což jsme si doopravdy uvědomili
až v okamžiku kdy nás na závěrečný banket vezl nějaký místní maník místním
busem a zatáčku kterou jsme každé ráno i s vlekem propluli bez povšimnutí si
musel najíždět asi čtyřikrát.
Autobus s vlekem ale může i po dálnici jet maximálně 80km/h a tak nám cesta tam
(i zpět) zabrala se zastávkami celých 17 hodin. Po příjezdu na místo jsme se
tedy už stihli pouze ubytovat a trochu vytočit nohy po cestě. Ubytování jsme
měli překvapivě luxusní – ačkoliv jsme z nabízených možností vybírali střední
cestu tedy nejlevnější z nabízených kategorií apartmánů ocitli jsme se na
kopečku nad městem Certaldo kde na nás čekala prostorná vila s bazénem.
Pořadatelé kteří nás přivezli na místo tam očividně byli poprvé, koukali na to
dost překvapeně a pak přidali pár vtípků na téma, že nám to asi budou muset
zdražit. Jedinou nevýhodou tohohle bydlení byla jeho asi 15km vzdálenost od
centra závodů. To se ale nakonec vždy nějak vyřešilo a tak doufáme, že i diváci
nějaké reality show na RAI uno byli s osazenstvem vily spokojení, tak jako
osazenstvo s kvalitou ubytování.

Bulletin 1-2 sliboval před ME tři modelové závody. To mě přivedlo na myšlenku
jet tedy na místo co nejdříve a trochu potrénovat místní mapu. Model se nakonec
konal jen jeden – zato pěkně připravený včetně SI a měření času. Den předním
jsme si proto o pořadatelů sehnali ještě nějaké tréninkové mapy a vyrazili na
trénink do městečka Montespertoli, které pak hostilo long a štafety. Ačkoliv
tréninková mapa byla loňská, místy již neseděla, cesty byly dost zarostlé
trávou, vedro vystřídala bouřka a k dovršení špatného prvního dojmu si Katka
Hančíková při pádu ve sjezdu narazila žebra a poškodila kolo. Ty naražená žebra
odhalil tedy až rentgen po pěti hodinách čekání v nemocnici, takže místo
nějakého hodnocení tréninku dělal Háša zdravotního bratra a já sbíral po
vinicích kontroly a poslední zbytky sil. Kopce byly opravdu brutálního
charakteru. Model který byl druhý den už byl co se terénu týká připraven lépe,
travnaté cesty byly většinou vysekané, mapa seděla, kontroly také. Akorát
jakýsi místní plantážník nebyl zcela nadšený že mu jezdíme kolem baráku na
kontrolu a zpět. Kopce byly opět brutální. Po modelu jsme si udělali krátký
výlet do Pisy, takže jsme všichni na vlastní oči viděli, jak šikmá je Šikmá věž. Spolu s námi asi tak pět tisíc dalších turistů z Japonska, USA, Německa
a kdo ví odkud. Slušné mraveniště.

Stejně jako vloni, byl i letos sprint jen evropským pohárem, oficiální evropské
tituly se v něm nerozdávaly. Bohužel. Zejména mužům vyšel závod opravdu skvěle –
v první desítce jich bylo 5! Terén byl docela zajímavý a hlavně ze začátku
dost technicky náročný. Začínalo se v jakémsi areálu zdraví na kopci nad
městečkem Montaione, odkud trať prudce padala dolů do městečka. Tratě byly pouze
dvě. Z důvodu bezpečnosti a regulérnosti závodu odstartovali nejprve muži, po
nich ženy, pak junioři a tak dále až po open závody. Závody se tak natáhly do
celého dne, během kterého stihlo jak pražit sluníčko, tak pršet. Zajímavým
srovnáním pro mladé závodníky pak byla možnost porovnat svůj čas s elitou.
Obzvlášť někteří junioři si nevedli vůbec špatně. Mužská trať nebyla příliš
náročná na volbu postupů (to se ostatně od sprintu ani nedá moc čekat), ale
bylo důležité neudělat chybu – špatná odbočka kamsi z kopce dolů stála i
několik minut. Ještě důležitější pak bylo udržet kolo pod kontrolou v blátivých
kamenitých sjezdech. Pokud to člověk pustil moc mohl dopadnou špatně.

Přesvědčil se o tom slovenský reprezentant Miky Šabo který se vážně zranil ve
sjezdu z 5 na silnici. Ten vypadal jako kamenolom a běhala ho i celá řada
eliťáků. Miky si poranil koleno a ME pro něj skončilo. Průjezd městem byl velmi
rychlý, bohužel místy někteří pořadatelé trochu nepochopili že mají jen
zastavovat dopravu a závodníkům v dobré víře ukazovali kudy mají jet. Našim se
naštěstí vážné pády vyhnuly a do medailové kolekce přibyla první dvě zlata
zásluhou Máry Pospíška a Hanky Hančíkové. O další cenné kovy se pak postarali
Franta Bogar (stříbro), Jarda Fajtl (bronz) a Adéla Štepánská (bronz). O
skvělém výkonu mužů už byla řeč. Jarda Rygl naznačil, že přijel do Itálie v
dobré formě a byl z toho bronz, Honza Svoboda 4., Martin Ševčík 6., Honza
Lauerman 7. a do první desítky se vešel ještě Ctibor Podrábský na 9. místě.

Už během jara kdy se zařizují byrokratické náležitosti spojené s účastí na
závodech mi bylo jasné, že je potřeba nechat nervozitu a hodinky doma.
Pořadatelé byli zkrátka praví Italové. Závody řešili tak nějak mimochodem, vždy
s úsměvem, nic není problém, všechno se zařídí. Výčet drobných i větších chyb
kterých se dopustili, by byl asi docela dlouhý, ale vždycky se všechno nějak
vyřešilo. Velice se mi líbila jejich snaha zatáhnout závody co nejvíce do
městeček – sprint se ve městě jel, long tam měl start i cíl a middle nekončil
na náměstí jen proto, že to pořadatelům na poslední chvíli nějak nevyšlo. Ale
řítit se městem 40km/h kolem povzbuzujících ze zahrádky před pizzerií bylo
super. Bohužel to bylo vykoupeno tím, že až na štafety neexistovalo
shromaždiště tak jak ho známe od nás, tedy obvykle i s cílem, speakerem a tak.
Závody informovaností zrovna nepřekypovaly – například na sprintu jsme na
startu trávili celý den, aniž bychom věděli co se děje. Přesto sem nějak neměl
ten obvyklý stres, jako třeba vloni v Polsku. Pořadatelé mi připadali jako
děti, které se ze všech sil snaží udělat nám radost pěknými závody. A na děti
se člověk obvykle nezlobí, nebo to alespoň nikdy nevydrží dlouho.

Middle začal jedním obrovským chaosem. To si takhle jedeme busem směr
parkoviště a najednou proti zastaví auto, vyskočí pořadatel a rukama nohama
ukazuje, že tam neprojedeme a že máme zaparkovat tady na tý cestě. Nu což
zaparkujeme. Pak přijede druhý pořadatel, říkejme mu třeba Indián. Začne
ukazovat rukama cosi dlouhého, asi autobus a opakuje Qua Qua. Asi autobus
přiveze žáby. Ale Remy Jabas tu letos není a Švýcaři navíc mají auta. Polyglot
výpravy Háša se s Indiánem na čemsi domlouvá a výsledkem je, že prý se
přesuneme na shromaždiště na kolech a Indián nám odveze věci na svém oslíkovi.
Tak dobře, byl to celkem pěknej Land Rover. Ještě naposledy si s ním Háša
utvrzuje, že jedeme „to finish area“ a „not to start“.

Přijedeme na shromaždiště a čekáme. Pět, pak deset minut. Někteří z reprezentantů začínají
být lehce nervózní, neboť se blíží jejich čas startu a oni mají na sobě trička,
tretry sou v taškách, mapníky v batozích. A všechno má Indián. S typicky černým
humorem se dohadujeme, zda to už prodává na tržišti v Certaldu a řešíme
půjčováním výstroje nejkrizovější případy. Martina Tichovská dostává SI chip od
Ctibora, mapník jí půjčil Míra Rygl testovací model. Mezitím už Háša a někteří
další hledají Indiána po okolních kopcích. Nakonec se zjistí, že dobrý ten muž
odvezl naše věci hádejte kam? No ano, na start. Mohlo to být horši. Mohl si
třeba myslet že finish area je Finské velvyslanectví v Římě ne?

Vyrážíme kvapně na 5km dlouhou cestu na start. Měří 7 a něco a v závěru je to
docela do kopce. Řešíme asi nejzávažnější problém – totiž že Lauič start
nestihl. Jak se později ukázalo nebyl zdaleka sám, a nebyli jsme zdaleka
jediným týmem takže pořadatelé všem postiženým čas upravili – hlavně dorostenky
to měly na start pomalu dál, jak potom do cíle. ME je ale ME, a tak Lauičův nový
startovní čas musel řešit samotný IOF advisor.

Nakonec ale všichni naši závodníci i závodnice odstartovali do olivového háje,
kde byl mapový start a první kontroly. Na přiložené mapce je trať ženské elity.
Síť cest velice hustá, sjezdy prudké jako slalomák na Ještědu. Kdo do toho
vletěl po hlavě, mohl už na jedničku chytit solidní pětiminutovou chybu. Taky
na dvojku to nebylo tak jednoduché jak to z mapy možná vypadá. Cesty
jsou třeba 2mm od sebe, ale v reálu je dělí i 5 a více výškových metrů. Po
brutálním stoupáku následoval asfaltový přejezd a pak další kontroly. Jak už
psal Smíšek, Renata přišla o medaili postupem 7-8 kdy jela zprava, tečkou do
údolí a podle potoka. I tak z toho ale bylo naprosto skvělé páté místo při
jejím prvním startu na ME.

Čímž se pomalu ale jistě dostáváme k výsledkům middlu – pro nás velmi úspěšného
závodu. Honza mAk Svoboda naopak v závěru trati brutálně zrychlil a vyšvihl se
až na třetí místo, což mu zajistilo historicky první českou individuální medaili
z ME. Skvěle zajeli i Tomíno (5.), Kládin (7.) a Míša (9.). Junioři pokračovali
ve zlatých časech – Hanka přidala druhé zlato, Mára s Dukem si tentokrát pořadí
prohodili. Adélka získala další bronz a bronzový den pro SnS Smržovka uzavřela
Ágnes Pařízková. A to jmenuju jen medailisty, protože výčet umístění v první
desítce by opět natáhl už takhle dlouhý článek (a to nejsme ani v polovině).

Na long jsme se vrátili do Montespertoli, které jsme už trochu znali z
tréninku. Centrem závodu bylo náměstí uprostřed městečka kde byl jak start a
cíl, tak divácká kontrola pro elitu. Počasí bylo tentokrát opravdu jižní a od
rána bylo velké vedro. Společně s prudkými kopci (podívejte se na mapu –
ekvidistance na všech je 10m!) to byla opravdu vražedná kombinace. Long byl
náročný hlavně fyzicky, i když pár docela zásadních voleb se v některých tratích také našlo. Hlavně ale rozhodovalo to, kdo dokázal udržet ve výjezdech slušné tempo. Skvěle se to povedlo Jardovy který
nestačil jen na Mika Tervalu z Finska a ke stříbru z MS 2005 přidal další.
Nikdo další do elitní desítky tentokrát nenakoukl – druhý nejlepší z našich
Pari vedro moc nemusí a tak jeho výkon stačil „jen“ na 15 místo – možná, že
kdyby pršelo seděla by mu fyzicky brutální trať lépe. Z holek se nejlépe dařilo Míše která uzavírala první desítku a na 13. místě dojela Renata.

Skvěle opět zajeli mladí, tentokrát tedy hlavně slečny – v závode juniorek
Hanka H., Adélka a Hanka D. ovládly stupně vítězů a stříbro získala také Katka
Hančíková v závodě dorostenek. Snad se tak konečně vyrovnala s terénem, který
jí při prvním seznámení uštědřil pořádnou ránu.
Asi největší komplikací celého jinak docela pohodového dne, byl mAkův zdravotní
stav. Večer po middlu se zdálo že by to ještě mohlo být s trochou štěstí dobré.
Ale tělo asi v middlu dalo co mělo a pak řeklo stop. Protože ráno před závodem
už není možné změnit jméno ve startovce jelo finále longu jen 5 mužů a Kládin
startoval pouze v open závodě. Trochu paradoxně mi Makův problém zjednodušil
sestavování první štafety a tak zbývalo vyřešit jen tu ženskou.

ME se řada týmů neúčastnila v nejsilnějším složení. Přece jen byla to docela
drahá akce a velmi početnou výpravu jsme si mohli dovolit hlavně proto, že MS
probíhá letos u nás. I tak si musela výprava juniorů něco doplácet. Ale
například Němci si museli platit komplet všechno i dospělí, stejně tak jako
třeba Slováci (kterým to v případě dobrého výsledku svaz zpětně proplatí). Moc
překvapivých jmen se na čelních pozicích neobjevilo – dá se říct, že
nejpřekvapivějším medailistou (hlavně pro svět) bude asi náš Honza Svoboda.
Smíšek v rozhovoru pro aktuálně.cz zmínil, že naším problémem je stárnoucí
generace „průkopníků“.

Asi to nebude jen náš problém, a možná to ještě rok dva
problém nebude. Celé ME ovládli právě závodníci kterým táhne na čtvrtý křížek.
Ve skvělé formě jezdili v kopcovitém terénu Švýcaři – zejména Beat Oklé (1969)
který v dojezdu štafet překonal Tomína a zajistil Švýcarsku evropské zlato.
Kapitolou samou pro sebe je Mika Tervala (1969). Když jsme s ním před startem
sprintu s Mírou Ryglem mluvili říkal, jak už je unavený, jak pomalu regeneruje.
Druhý den vyhrál s přehledem middle a na longu to zopakoval. Že by člověk
prostě musel pro světovou špičku dozrát?

Štafety opět hostilo Montespertoli, tentokrát ovšem dole v údolí na fotbalovém
hřišti. Takže opět nebyl problém s parkováním, zato byla díky nutnosti ochránit
travičku dosti komplikovaná předávka. Za hřištěm byla taková loučka, kde pod
stromy byl bike grid – tedy prostor pro umístění kol. Do něj si kola dávaly
všechny úseky! Předávka probíhala tak, že biker dojížděl na dlážděnou rovinku
pod tribunou tam plácnul druhý úsek a ten vyrazil asi 300m ke kolu. Ovšem po
uložení kola do gridu se na předávku nesmělo nejkratší cestou, muselo se obejít
celé hřiště, takže to bylo určitě víc jak půl kilometru kdy člověk nevěděl co
se děje protože speaker zaspal. Tedy doslova, ne že by zapomněl něco hlásit,
prostě doma vyspával nějakou párty.

Sestavit štafety je vždycky docela oříšek, i když letos jsem měl trochu
obrácenou situaci, protože z medailové štafety žen zůstala pouze Míša. U mužů mě
jak už jsem psal situaci usnadnila mAkova nemoc, tak to bylo celkem
„jednoduché“. Žen bylo jak známo na ME pouze pět a tak bylo už před odjezdem
jasné, že jednu z dospělých štafet pojede některá z juniorek. Po asi hodinové
debatě s Hášou jsem se rozhodl pro možná trochu radikální řešení – první
štafetu pojede s Míšou a Renatou Hanka Hančíková. Háša měl podobně těžkých
rozhodnutí hned několik protože u juniorské i dorostenecké štafety musel nechat
jednoho z kluků sedět úplně a u štafety dorostenek dokonce hned dvě z holek.
Holt to prostě patří k věci, ale jednoduché rozhodování to není.
Tak teď už k tomu závodu – první úseky odstartovaly s lehkým zpožděním, ale
jakmile už byli v lese muži elita, tak už to celkem šlo podle plánu.

Asi by bylo dobré vysvětlit jak to bylo s tou minelou, co už se tu naznačovala v novinkách. Po asi 40 minutách jsem u
autobusu říkal Jardovi, že má asi tak 10 minut a ať už si de pomalu dát kolo do
koridoru. Ještě než vyrazil, přiřítil se do cíle Lasse Brun Pedersen z Dánska. A
půl minuty za ním Pari. To už Jaryn sprintoval od kol skrz cypřišový živý plot
na předávku – naštěstí mu duchapřítomný Borek na kus cesty půjčil svoje kolo a
tak nemusel běžet celý úsek. V té době už tam Pari čekal asi dvě minuty.
Všechno zlé je ale pro něco dobré – Jarynu to podle jeho vlastních slov
neskutečně nakoplo a na svém úseku smazal všechny soupeře – Tervalu dojel už na
jedničku a postupně si odškrtával jednoho soupeře za druhým a nakonec před ním
zůstal jen mladičký Rus Foliforov. No a samozřejmě nás to nakoplo taky a
všichni ostatní už byli v koridoru včas. Tomíno tedy vyrazil necelou minutu za
Žurkinem (RUS) a půl minuty po něm vyrazil Beat Oklé (SUI). Žurkin nejel moc
dobře a tříminutovou chybou na 8. vrátil naší štafetu do boje o zlato. To už
ale jel Oklé společně s Tomínem a v prudkém kamenitém výjezdu prokázal k čemu
je dobré bydlet a trénovat v Alpách. Když už o někom Tomíno řekne, že na něj
prostě fyzicky nestačil… Pak ho ještě zkoušel dotáhnout, ale z riskantní jízdy
přišla drobná chybka a tak si sympatický Švýcar s přehledem dojel pro zlato. Po tom co Oklé a ostatní předváděli celé ME to ani nebylo moc překvapivé. Překvapení bylo spíš že vyhořeli Finové a Rusové.

Na naši štafetu zbylo stříbro, což by před startem bral každý všemi deseti,
takže není důvod k nějakým „kdyby“ spekulacím. Chyba to byla, řekl bych tak na
třetiny – nemyslím si, že pořadatelé musí hlásit každou štafetu, ale aspoň
informace o tom, že první muži projeli rádiem a budou v cíli za 5 minut by byla
docela dobrá. Nemluvě o absenci divácké kontroly, tu ale terén prostě neumožnil
postavit. Já sem měl samozřejmě lépe sledovat čas, a hlavně sledovat papír na
který se zapisovala čísla štafet na rádiu. No a Jarda si vše měl samozřejmě
jistit. Samozřejmě – odečtením těch dvou minut by z toho bylo zlato – ale kdo
ví zda by Jarda jel stejně skvěle bez toho impulsu?

Druhou štafetu skvěle rozjel Kládin, který přijel na pátém místě asi minutu za
Parim. Lauič na druhém úseku bohužel vyseknul tříminutovou chybu na šestku a
předával na dělené 7. pozici společně s Rakušanem. Borek pak v dobré formě
jezdícího Andrease Riefa neudržel, ale ten jel opravdu dobře a dostal Rakousko
dokonce na šestou pozici před vloni suverénně dominující Finy!

V ženách jely od začátku suverénně Francouzky – Caroline Financ přivezla i díky
kratší farstě celkem luxusní náskok, který Kammerer a Ballot ještě zvýšily. Oba
naše první úseky – Martinka i Míša zajely skvěle. Míša měla o něco delší
farstu, ale Martinka předávala na parádním třetím místě a konečně prolomila
smůlu, která se jí v podobě defektů a chyb lepila na paty v individuálních
závodech. Favorizované Rusky potopila hned na prvním úseku Mykriukova, ale pak
začala jejich stíhací jízda. Renata zajela druhý úsek také skvěle a dostala
naši štafetu hned za Francouzky a Finky. Evka měla bohužel defekt, musela
dofukovat, ale i tak z toho bylo stále skvělé 6 místo. Hanka vyrážela na třetí
úsek půl minuty za Finkou, ovšem dvě minuty za ní vyrážela Michaela Gigon která
byla v Toskánsku zatím bez medaile.

Na rádiu byla ještě Hanka těsně před
Mishou, ale to už jí měla trojnásobná mistryně světa na dohled a tentokrát moc
dobře věděla o co jede. Myslím, že Finsko si bude pár let pamatovat. Na sběrku
dorazila asi 50m před Hankou a to už přes veškerou snahu dojet nešlo. Takže
poprvé od Austrálie 2004 zůstala ženská štafeta bez medaile, ale svým výkonem
rozhodně nezklamala. Maruška Hrdinová pak s přehledem udržela 6 místo a tak i
obě ženské štafety skončili do 8 místa v neredukovaném pořadí.

Naprosto famózně zajeli obě juniorské štafety. Konec konců po tom co předváděl
Duk, Mára, Adélka, obě Hanky a další v individuálních závodech byla medaile tak
trochu očekávaná, ale že to budou dvě zlata nahlas nikdo neříkal. Neztratili se
ani dorostenecké štafety a obhájily loňské bronzové placky. O budoucnost
českého MTBO strach rozhodně mít nemusíme.

Tradiční hodnocení reprezentantů po ME teprve čeká na sepsání, ale musím už teď
pochválit celý tým za předvedené výkony. Myslím, že jsme tentokrát ME docela
ovládli – jeden příklad za všechny. Když jsem žádal Italského IOF advisora
(který pro štafety nahradil původního Maďara co musel odcestovat) zda by bylo
možné nahradit mAka ve startovce longu Kládinem, zeptal se mě odkud jsem. Na
„Czech Republic“ reagoval
„A nemáte těch medailí už dost? Nechte taky něco ostatním.“ Takže pochválit
musím celý tým. Přesto bych teď vypíchnul pár jmen.

ME vyšlo naprosto skvěle Jardovi, dvě oficiální stříbra a jeden neoficiální
bronz ze sprintu. Po loňském roce, kdy se ve Finsku i v Polsku trápil a dělal
chyby je tedy zpět v plné formě a pokud mu přípravu na MS nezkomplikuje nějaká
nepříjemnost věřím že dosáhne na vysněný titul mistra světa.

Honza mAk Svoboda má letos parádní sezónu. Hattrick v českém poháru a pak první individuální
medaile z ME. Škoda nemoci která ho pak zastavila, ale do MS je 7 týdnů a
věřím, že se do té doby dá do pořádku. Navíc má před sebou nejméně 5 roků kdy
může jezdit ve světové špičce.

Renata Paulíčková naprosto skvěle zvládla své první velké závody – 5. místo na middlu, 13.
na klasice, dobrá práce na druhém úseku štafety. Má šťastnou povahu – stres ze
závodů si moc nepřipouští a nebo ho hodně dobře skrývá. Sem zvědavý kam až se
může dostat na MS.

Štafeta – Pari, Jarda, Tomíno – v závodě kde celá řada favoritů vyhořela zajeli všichni tři skvěle. Po bronzu z Polska tak další mužská medaile. Potvrdí se vzestupná tendence mistrovským titulem doma?

Juniory bude asi hodnotit hlavně Háša, ale i v tomhle globálním reportu je potřeba pár jmen uvést.

Mára Pospíšek a Franta Bogar – oba dva v juniorské kategorii můžou jezdit ještě
příští rok kdy na ně čeká JMS v Polsku. Už teď dokáží porážet své vrstevníky rozdílem
třídy. Navíc sou „mladí a neklidní“ a třesou se až trochu rozvíří stojaté vody
pánské elity u nás. Já se na to docela těším.

Hanka Hančíková – tři individuální zlaté a dobře zajetý finiš štafety. Pokud
nezběhne od orienťáku třeba k hladkému lyžování, může v budoucnu dosáhnout
podobného výsledku jako třeba Rus Gritsan – tedy mistrovského titulu jak v LOB
tak v MTBO. Zázemí má skvělé, motivace jí nechybí.

Adéla Štěpánská – juniorské výsledky to není jen Hanka. Adélka skvěle rozjela
juniorskou štafetu směrem ke zlatu a v individuálních závodech získala dva
bronzy a jedno stříbro! A to se během longu ještě musela vracet pro ztracené
dýchátko. Stejně jako Hanka má velký potenciál.

Štafety W20 – jsem moc rád, že právě v této kategorii nám dorůstá velice silná
skupina která cítí svojí šanci obsadit pozice které pomalu ale jistě vyklízí
„first generation“. O Hance a Adélce byla už řeč, ale stejně skvěle jezdily
během celého ME i Hanka Doležalová, Martina Bochenková i Jana Fajtlová a Zuzka
Kiacová.

To byl ale dlouhý článek že? Však jsme na tom ME byli týden bez netu… A pořadatelé asi taky – nicméně teď už výsledky na síti jsou a to dokonce včetně splitbrowseru a dalších fičůrek které sem u nás zatím neviděl. Pokud někdo víte v jakém SW to je dělaný, docela by mě to zajímalo – kompletní výsledky ME 2007.