Markéta Mulíčková: Miluju, že můžu dělat MTBO i OB zároveň
Marky, pojďme se nejprve vrátit k víkendu a MČR na dlouhé trati. Jak hodnotíš svůj výkon a jak se Ti krušnohorské terény líbily?
Mě to dost bavilo, protože nejsem až tak náročná na to mít v závodě nějaké mapové perličky. Navíc se mi Krušňáky hrozně líbí, takže jsem si to užívala. Fyzicky jsem se cítila v pohodě a mám radost, že se mi to podařilo bez chyb.
A 4. místo je skvělé, je vidět, že ti dlouhá trať sedí. Na SP ve Vyšším Brodě jsi doběhla 13. jako 3. nejlepší Češka…. A jen o pár týdnů později jsi už závodila na MS v bajkách. Bylo těžké po světovém poháru přenastavit hlavu na nadcházející mistrovství světa?
Vlastně ano! Já ale udělala tu chybu, že jsem se nepřenastavovala vůbec. Až na bajkovém MS při samotných závodech mi definitivně došlo, jak moc jiné sporty to jsou, že přístup k OB a MTBO závodu musí být vážně odlišný, a hlavně jak těžký a komplexní sport (alespoň pro mě) bajky jsou. Na MS jsem po nějaké době převážně pěšího orienťáku nebyla ready ukočírovat mapu při tom mnohem rychlejším pohybu na kole, kdy vám mapa skáče kdesi daleko na řídítkách přes kořeny, které se zároveň snažíte bez úrazu zdolat. Do bajkové “flow” jsem se zvládla dostat až na posledním závodě ze čtyř. Do té doby moje hlava přenastavená nebyla a já přejížděla odbočky jednu za druhou.
Jak se liší vrcholné závody v OB a MTBO atmosférou?
Před tímto svěťákem jsem jako závodník byla na pěší vrcholné akci naposledy na juniorském mistrovství světa v roce 2023, pak jsem měla od světového závodění rok pauzu a v roce 2025 jsem se poprvé podívala na bajkové světové závody na ME. Tam jsem tedy začala vnímat ty možné rozdíly ze strany závodníka. Největší odlišnosti budou logicky asi vycházet z toho, že MTBO je menší sport a závodníků je tu výrazně méně. Z toho plyne třeba i to, že světové akce na bajkách nejsou jen pro dospělé kategorie, ale zároveň jsou spojené s juniorskými, potažmo i dorosteneckými závody. Z mého pohledu to vytváří mnohem rodinnější a více komunitní atmosféru jak v samotném týmu, tak celkově na akci napříč závodníky z různých států. „Šokem“ na první světové akci pro mě bylo například to, že vyhlášení nebyla až taková sláva, plné emocí a se spoustou tleskajících a křičících lidí, na což jsem byla zvyklá z JWOCů. Více lidí zvládne jednodušeji navodit závodní atmosféru a pocit, že jste skutečně na akci vysoké úrovně mezi světovou špičkou. Méně závodníků zase vytváří podmínky pro budování vztahů, komunity, přátelské atmosféry. Rozhodně tím však nemyslím, že je to takto stroze černobílé, v obou případech jde zažít obojí!
Je něco, co tě na MTBO před lety překvapilo a dnes už ti připadá úplně samozřejmé?
Asi zhruba tak všechno. Rozhodně mě překvapilo, že to není až tak jednoduché, jak by se z občasných posměšných poznámek orienťáků, kteří si to ani nikdy nezkusili, mohlo zdát. Taky jsem si v minulosti nějaké to rýpnutí určitě neodpustila, přiznávám (úsměv). Překvapilo mě, že musím přemýšlet mnohem více a intenzivněji, než jen že mám jet na první odbočce vpravo. Překvapilo mě, jak moc mě to samotnou baví. Na závodech mě překvapilo, že je naprosto přirozené, že všichni spíme na shromaždišti ve stanu nebo v autě, že si uvaříme véču na vařiči, že se sejdeme večer u stánku s občerstvením, a dokonce si třeba i zatancujeme. To mi dnes právě připadá naprosto samozřejmé a každý víkend se na to těším.
Přineslo ti naopak něco MTBO do pěšího OB?
Vnímám se tak, že nejsem úplně ta nejnadanější na mapu, a už dříve jsem v lese volila spíše orientačně jasnější, byť fyzičtější postupy. Myslím, že MTBO ve mně ale ještě více posílilo něco, čemu říkám „bajkový syndrom“, a kdykoli na mapě vidím cestu a obíhačku, tak ji beru děj se co děj.
Když se pohybuješ v obou komunitách, vnímáš nějaký rozdíl v tom, jak se na sebe OB a MTBO navzájem dívají?
Přijde mi, že dokud jsem byla jako mladší jen mezi OB, vnímala jsem to tak, že je možná mezi těmito skupinami nějaká rivalita a posměch. Od té doby, co jsem součástí obojího, mám větší pocit, že se navzájem spíš až tak neřeší. Bajkeři si rozhodně všímají pěšáckých úspěchů a fandí jim. Věřím, že podpora jde i opačným směrem, jen se třeba méně běžců vůbec vyzná v MTBO a třeba je to ani až tak nezajímá.
Máš mezi OB a MTBO nějakou prioritu, nebo tě právě baví, že můžeš dělat obojí?
Miluju to, že můžu dělat obojí! Baví mě to obojí moc! Zároveň mám teď asi stále jako prioritu bajky. Baví mě na tom to, jak mi to nejde a jak vidím, že je ještě extrémně moc prostoru kam se posouvat. Tím nemyslím výsledky, ale „malé“ věci, které jsou jen o mojí technice, mých schopnostech. Každý závod, kdy se mi povede něco, co pro mě dříve bylo nemyslitelné (například otočit si mapu v mapníku za jízdy nebo přejet velký klacek přes cestu), znamená fakt radost a novou energii pro to dělat a poznávat tento sport víc. Ne že bych na bajky zrovna tento rok nějak extra trénovala (promiň, Pari), ale motivace závodit a zažívat to je veliká. Světový pohár v OB jsem označila jako můj sidequest tohoto roku, ale kdo ví, jak to bude pokračovat, já teda moc ne (smích).
Letos jsi objela v podstatě všechno, co se dalo – dvě ze tří vrcholných akcí MTBO, světový pohár v OB a ještě ses nominovala na evropský šampionát v OB. Přitom nepůsobíš jako člověk, který by měl celý život nalajnovaný podle tréninkového plánu. Co tě vlastně žene závodit na takhle vysoké úrovni?
Kdo mě zná víc, ví, že plány a nalajnovanost do určité míry preferuju. Jen to, co o nich rozhoduje, v mém případě skutečně není tréninkový plán, nebo dokonce nějaký vytyčený sportovní cíl. Abych přesně zodpověděla otázku: k závodění na takto vysoké úrovni mě žene to, že se na tu úroveň vůbec zvládnu nominovat a trenéři mě tam vezmou. Ambiciózní (a zvláště ve sportu) jsem jen docela podvědomě. Nevadí mi mít naprosto průměrné výsledky v obou sportech a na závodech často nakonec ani nevím, jak jsem vlastně dopadla. Zároveň mám ale možná nějakou přirozenou dravost a motivovanost, která mě nutí dávat do toho výkonu víc. A taky občas nějaký ten dobrý závod nebo nominace funguje jako dobrý ego booster, nebudeme si lhát!
Je něco, co si na OB užíváš a na bajkách nezažiješ?
Upřímně by pro mě byla mnohem snazší opačně položená otázka, ale asi je to jenom tím, že sama jsem se nad tím ještě pořádně nezamýšlela… Co souvisí i s některou z předešlých odpovědí, je situace, kdy dobíháš do cíle a na finiši ti fandí spoustu lidí ze shromaždiště, kamarádi, veteráni, děti. To je hezký zážitek a člověka to potěší. Nemám na mysli světové akce, ale především MČR, která mívají poslední dobou skvělou atmosféru i zásluhou komentátorů, GPSek a podobně. Burácení arény je na bajkách častěji spíše na úrovni oblastního závodu. Na OB závodech si dál užívám, že zase potkám i další „své“ lidi, kteří nedělají bajky. MTBO mi představilo úžasnou novou rodinku, se kterou zbožňuju trávit čas, ale v orienťáku mám svoje kamarády, kteří pro mě taky znamenají moc, se kterými se chci stále dál a dál potkávat a kteří jsou důvod, že vždy ráda přijedu i na pěšácké závody! Co tak ještě na bajkách nezažiju, je necestování s kolem a neřešení úschovny na noc, to jde si užívat (smích).
Foto: Lukáš Faltejsek a Petr Kadeřávek
