Střípky z kamenných růží

Jedu s děravým bokem, pod Jelením skokem jsem chudý, jsem sláb, nemocen... Kdyby slavný filmový vrchní místo Velorexu jezdil na kole, dost možná bychom známou písníčku dnes zpívali nějak takhle. Pro ty, kdo tam byli, i pro všechny ostatní přinášíme shrnutí toho, co se v Karlových Varech dělo.

archiv___2018___cp-5-6-karlovy-vary___vyhlaseni-sunset

Do Karlových Varů jezdím rád. Mají to tam hezké a vždycky zažiju něco nečekaného. Ať už přímo ve městě nebo cestou. Třeba naposled byla taková zima, že z místních horkých pramenů visely půlmetrové rampouchy a i turisté z Ruska pod kamzíkem při těch mínus třiceti nasazovali lehké rukavičky. Taky návrat domů byl fajn. Můj francouzský vůz zvyklý od kolébky na poněkud jinačí teploty se rozhodl, že tohle nemá zapotřebí a nechal se odtáhnout do bezpečí a tepla autoservisu. To jsem ještě netušil, jak moc se mi střípky z těchhle zážitků vrátí za půl roku…

První červnový víkend byl v MTBO kalendáři označen jako termín konání pátého a šestého závodu ČP MTBO, Mistrovství ČR MTBO a veteraniáda ve sprintu a štafetách a navíc i jako závod světového žebříčku (WRE). Dost oficiálních titulů na to, aby se v Karlových Varech objevila nejen česká, ale i zahraniční MTBO špička.

Nakonec se Karlovarského MTBO kamzíka alias Sporticus Mistrovství ČR a Českého poháru v MTBO 2018 zůčastnilo lehce přes tři stovky závodníků a nutno říci, že konkurence byla velmi slušná. Bohužel však jen mezi pánskou elitou, protože rychlým ženám se z ciziny do našich lázní zjevně nechtělo a pro mnohé překvapivě nedorazila i řada ambiciózních riderů z dalších kategorií včetně veteránů, kteří se možná trochu báli místních těžkých profilů a terénů. Možná měli nějakou zlou předtuchu, kdo ví, každopádně ale mezi elitními muži bylo k vidění hned osm příslušníků první světové dvacítky včetně prvního (Grigory Medvedev) a druhého (Kryštof Bogar) v aktuálním pořadí rankingu.

Jedeme do lázní

Centrum celého závodního víkendu bylo na Vítkově hoře, nicméně sobotní shromaždiště pořadatelé umístili téměř do samého centra Karlových Varů. Sokolský vrch je součástí členité soutěsky, která obepíná hlavní lázeňskou zónu města. Automobilisté, kteří nejsou lázeňskými hosty, do téhle oblasti vůbec nesmějí, ale desetiminutová cesta z parkoviště nebyla pro žádného z bikerů překážkou, navíc mnozí nechali auto v centru závodů a přijeli na bicyklech rovnou z Vítkovy hory. Prostoru na shromaždišti bylo víc než dost. Počasí navíc přálo a tak bylo možné záhy kola s mapníky pozorovat i u blízkých zahrádek lázeňských hostinců či přímo na kolonádě, kde závodníci rozšiřovali svůj pitný a dietní režim o teplé minerální prameny, zmrzlinu nebo vyhlášené karlovarské oplatky.

Sprint

Cesta na start sprintu byla zážitkem sama o sobě. Průjezd téměř celou hlavní lázeňskou zónou nabídl pohledy téměř na všechny hlavní karlovarské atrakce včetně Vřídla a slovutného Grandhotelu Pupp. Zbývající unikáty jsme pak měli možnost navštívit osobně přímo při závodě: Start ve Findlaterově altánu by zajistil suché mapy i v případě deště, kdo se na startu pořádně rozhlížel, mohl spatřit i nedalekou Vyhlídku Karla IV. Po startovním odpípání už na nějaké velké rozhlížení nebyl čas, ale i rychlostní poznávací turistika stála za to. Jednička nad Chopinovou chatou, dvojka hned naproti u pseudogotické kaple Ecce homo. Elitní trojka je kousek pod rozhlednou Diana, kromě toho, že se tam můžete podívat na krásné motýly a vyvézt lanovkou, se místo vyznačuje tím, že je to druhý nejprudší svah na tomhle kopci. Na čtyřku si lanovku podjíždíme singlíkem, pětka je ve spleti cestiček kolem Findlaterova obelisku nad sanatoriem Myslivna. Na parkovišti u lehce zanedbaného objektu, kde je šestka, si stavitel Jirka Kubín nejspíš uvědomil, že by eliťáci mohli vidět lanovku i ze spodní stanice, a tak se traverzem vracíme na sedmičku pod Dianu a již zmíněný druhý nejprudší svah sjíždíme klikaticí až k majestátní budově hotelu Pupp. Jestli osmičku hlídal portýr , jsem si všimnout nestihl, zato překvapené tváře skupiny turistů u devítky si vybavuji velice živě. Kamzík. Asi nejprofláknutější místo ve Varech a taky jasný lídr tabulky nejprudších svahů. Proto se také ke Kamzíkovi nechodí po cestě, ale po schodech. Jenomže normální člověk u toho nemusí vláčet kolo a samosebou mu neběží závodní časomíra. Při téhle horolezecké vložce jsem nejspíš použil pár neslušných výrazů, nicméně z devítky na desítku si pamatuji až to, že jsem konečně nahoře. Od Jeleního skoku pak již jen sjezd zpět k luxusním vilám a hotelům a nad Becherovou vilou sprintujeme do cíle.

Bylo to pekelně rychlé. Tak, jak má sprint vypadat. I když tenhle krásný prostor spíš vybízí k pohodovému projetí či procházce a prozkoumání všech zajímavostí, určitě to byl zajímavý úkrok do ne zcela probádaných typů terénu.

Vítězové mistrovských kategorií příliš času na kochání neměli. žádné velké výsledkové překvapení se nekonalo, pokud tedy za překvapení nebudeme považovat dvouminutový zásek Martiny Tichovské na šestku, což ji stálo mistrovský titul. Ten si vysprintovala Naděžda Reifová před Francouzkou Lou Denaix, Martina skončila třetí. Mezi muži zcela nepřekvapivě vyhrál Kryštof Bogar, kterému technický terén určitě seděl, druhý dojel Vojta Ludvík a třetí Honza Svoboda.

Štafety

Oblíbená disciplína, která posiluje týmového ducha, testuje psychickou odolnost závodníků a dost často motá hlavu pořadatelům. Sokolský vrch byl pro tuhle atrakci ideálním kolbištěm. Přehledná louka ve svahu, hodně cestiček pro příjezdy a odjezdy a terén na kopci nabízel velmi rychlé postupy s volbami i možnosti farstování. Kromě prvního postupu a jednoho kousku ku konci velkého okruhu se točily ty nejtěžší převody a po lesních asfaltkách jsme jezdili čtyřicítkou. Mapy byly pro kadého dvě. No, spíš jedna a čtvrt. Po velkém okruhu, který většina objela za 30-50 minut, následoval divácký úsek a malinký pytlík na miniaturní mapičce 10×10 centimetrů se zvětšeným měřítkem. Co už na velké mapě utíkalo rychle, na té mrňavé mělo téměř světelnou rychlost. Všude jste byli téměř okamžitě – buď zpět v cíli nebo naopal totálně ztracení v příměstském houští či na louce, kde mnozí zmateně přejížděli od kontroly ke kontrole, aby konečně orazili tu svoji správnou.

Úplně jsem nepochopil (a nebyl jsem sám) koncepci stavby cíle a předávek. V místě byla krásná stupňovitá tribunka s výhledem na předcílový a cílový prostor i předávku, odkud však byli diváci vyhnáni, aby neviděli na mapy. Vážně nešlo věšák na mapy hodit o padesát metrů dál? Navíc hned za výdejem map bylo poněkud nebezpečné křížení povinných postupů od startu a do pytlíku, takže se potkávali zahlcení skorofinišující s čerstvými, leč mapu studujícími závodníky.

Závod je boj. Boj se soupeřem i se sebou samým. A když jedete štafetu, bojujete i za tým, takže bojujete o to víc. Hlava, nehlava, kolo, nekolo, noha nenoha… Ve Varech jste tohle mohli prožít velmi intenzivně na vlastní kůži. A to doslova. Po dojezdu svého úseku mám dojem, že jsem omylem zajel do nějaké časové smyčky a nacházím se v polním lazaretu bitvy u Horního Slavkova. Na louce se potácí polonazí zkrvavení muži s potrhanými oděvy, ženy kulhajíce na jednu či obě nohy prosí o ošetření či trochu vody a malá dítka pláčou ve strachu o své raněné rodiče. Tolik krvavých a velmi nepříjemných poranění jsem na jednom závodě ještě neviděl a to už jsem zažil ledacos. Přísloví, že kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti, se tady ukázalo v plné síle.

Zásoby obvazového a desinfekčního materiálu byly naštěstí dostatečné, krvavé cestičky tedy vesměs končily u stanu s ošetřením. Na to, jak se dotyční cítili druhý den ráno, se jich můžete zeptat osobně.

Kromě toho, že se každý druhý závodník vysypal někde v lese na zem, se bohužel v cíli po prvním vyčítání rozsypala i datová základna závodu, takže máme sice vyčteno, ale protože počítač neví, co jsme měli vyčítat, máme všichni vyčteno správně a jsme všichni první 🙂 To určitě potěší závodníky, pořadatel z toho už tak nadšený není. Nakonec si mezi sebou čestně vyDISKáme sestavy, které by na bedně být neměly a vyhlašujeme (snad správně) vítěze. Rekonstrukci dalších výsledků organizátorům fakt nepřeju.

Na stupně vítězů po štafetách vystoupily následující sestavy:

M: 1. OK Jiskra Nový Bor, 2. KOS TJ Tesla Brno, 3. TJ Stadion Nový Bor

W: 1. USK Praha, 2. OK Jihlava, 3. KOS TJ Tesla Brno

M120: 1. MTBO Racing team Hradec Králové, 2. KOS Slavia Plzeň, 3. SNS Smržovka

W120: 1. SNS Smržovka, 2. OK Jiskra Nový Bor

Ostatní výsledky hledejte v ORISu nejdříve koncem týdne…

Večerní vyhlášení na Vítkově hoře proběhlo ve vizuálně úžasné scéně se západem slunce nad lázeňskými lesy a nasvícenou kolonádou. Ohňostroj v pokynech nebyl, ale určitě stál za to 😉 Výborný byl také cateringový servis, mnozí si jej při zábavě užívali až do brzkých ranních hodin.

Middle

Ranní probuzení v tichém osluněném kempu bylo příjemné. Vítkova hora se sice nachází přímo na okraji letištní dráhy místního mezinárodního letiště, vzhledem k tomu, že tu ale aktuálně startují a přistávají pouze dva pravidelné spoje týdně, jedná se v podstatě o klidovou zónu. I proto vzbudil dopolední odlet do Moskvy takové pozdvižení a skoro každý se běžel na rolující a posléze startující stroj podívat. Před startem si několik z nás vybralo k rozjíždění cestu k letištní hale, která je fakt pěkná. Pokud máte rádi klidnou práci v hezkém prostředí, tak odbavovat dva odlety týdně právě tady musí být dream job… Před halou na mne zamávala socha prvního kosmonauta a letím ke startovním koridorům.

Obvázaných a odřených závodníků od včerejška neubylo. Všichni ranění nastoupili i na nedělní start a docela se jim i dařilo, neboť jsou k vidění i na fotkách z middlových stupňů vítězů. Ale někdy to bylo s velkým sebezapřením.

I neděle byla plná nečekaného. Třeba stavba middlu: avizované adrenalinové sjezdy se v mém případě moc nekonaly, z kopce jsem jel v podstatě jen jednou. Zato však pořádně – sjezd z devítky na desítku přes celou šířku mapy a všechny vrstevnice, co se daly najít, se docela povedl. Do té doby to bylo spíš o rychlosti, volby zleva/zprava spíš vyrovnané, takže hodně ztratit mohl pouze ten, kdo to (jako třeba já hned na jedničku) poslal místo na cestu někam do křoví. Nečekané bylo i to, že většina postupů probíhala spíše po rovině. Ve spodní části prostoru byl dlouhý postup podél řeky, který mohl lákat k objíždění po rychlé silnici, ale lest v podobě brodu či nejistých přeběhů na konci většina eliťáků odhalila a valíme to traverzem v lese. Následující pasáž závodu se ale jede přesně podle titulku mapy. Do kopce na patnáctku je hned několik voleb, je zajímavé, že tu nejrychlejší z pánské elity odhalil jen nakonec třetí Luca Dalavalle. Z Kyslíkového dluhu vyjíždím na devatenácté kontrole, kde si pletu levou s pravou a jsem poněkud předčasně v cílové rovince. Čtyřminutové kolečko navíc je ale jedinou větší chybou tohohle víkendu, body mám, jaké si zasloužím a jezdilo se mi tu celkem dobře.

Podstatně lépe to ale jezdilo jiným: Kryštof Bogar se po slabším výjezdu od řeky stihl vrátit na první místo, i když jen těsně. O dvě sekundy za Kryštofem zaostal Vojta Ludvík, další půlminutku pak ztratil Luca Dallavalle (ITA).

Ženská elita se od startu vyvíjela v podstatě dle papírových předpokladů. Martina Tichovská měla kromě dvou postupů všechny nejrychlejší a o pět minut vyhrála před Naďou Reifovou. Na třetí místo se výborným výkonem ve druhé polovině middlu dostala německá závodnice Anke Dannowski.

Ačkoli se po celý víkend pozornost upínala především k pánské elitě se světovým obsazením, za zmínku určitě stojí vítězný double Edy Folprechta ve čtyřicítkách, velmi málo početné, zato elitní obsazení a výkony v mužských dvacítkách, příjemným překvapením jsou bezchybné postupy a velmi rychlé časy rovněž dvojnásobného vítěze Ondry Kováře mezi dorostenci.

Oba dny jsme byli pod bedlivým sledováním přítomných fotografů. Velmi vydařené fotogalerie si můžete prohlédnout pod odkazy na konci článku.

Jedeme z lázní

Po závodech je to většinou tak, že odjíždíme spokojeně domů, cestou možná v hlavě promítáme nejzajímavější pasáže z terénu či vlastní mapové chyby a těšíme se na domácí večeři a postel. Pokud tedy zrovna nejedete z Karlových Varů a nemáte francouzské vozidlo tak jako třeba já. Kousek za Bochovem mne totiž z pozávodního rozjímání probírá RaMachův telefonát, jestli prý nevím, co by mohl mít Chláďa s autem. Že zhaslo a nejede. Otázka mne trochu zaskočila, nejsem automechanik a jasnovidec už vůbec ne. Vzápětí se ale vyjasnilo, že Ramach jako profesionální technik správně odhalil tvarovou podobnost mého vozidla s Chláďovým maskovaným firemním Forride Peugeotem a vytušil mé možné zkušenosti s diagnostikou závad u tohoto typu vozu. Odpověděl jsem jako zkušený opravář, že „se tam asi něco rozbilo“, což se po několika telefonátech a převozu do servisu potvrdilo. To něco byl přeskočený rozvodový řemen, což není úplně triviální závada. Tímpádem akce auto zdaleka neskončila, měla a bude mít ještě několik dalších dějství, která vám s Chláďou a dalšími určitě rádi převyprávíme při dalších závodech…

Třeba hned na mistrovském Orient Expressu v Suchém u Boskovic, který bude 16. a 17. června, přihlášky jsou otevřeny do neděle 10. 6.