Deset dnů na pětidenních: skutečný příběh #1
Poděkování na úvod
Rád bych poděkoval Hášovi, Hasákovi, všem KOSákům, co pořádali, i vám ostatním, které jsem jen tak v minulém týdnu potkával v kempu nebo v lese. Díky vám mohl vzniknout tenhle článek.
Intro
Háša: „Hele, Hasáku, co to příště udělat trochu jinačí?“
Hasák: „Jak jako jinačí?“
Háša: „No třeba vymyslet něco dalšího, když už s tím stejně bude takový práce…“
Hasák: „To by šlo. Tak eště nějakej den přidáme.“
Háša: „Den je málo, aspoň tři.“
Hasák: „To už pak ale nebudou pětidenní.“
Háša: „To je jedno…“
Takhle nějak asi (ne)vypadal pořadatelský brainstorming před letošní největší MTBOrienťáckou akcí na světě. Určitě co do časového objemu, ale pravděpodobně i počtem účastníků, vydaných map a vypitých piv se letošní Plasy řadí ke světovým MTBO megaakcím.
Před plánovaný závodní program pořadatelé termínově předsunuli mládežnické repre-soustředění otevřené i pro všechny další domácí a zahraniční bikery. Tvářemi prezentací prvního International MTBO Youth & Junior Campu se stali Honza Hašek a Verča Kubínová. Kemp a celý jeho tréninkově-socializační program byl velmi atraktivní, přilákal mládežníky z celkem šesti zemí a podle dostupných informací i viditelných výkonů na závodech a následných večírcích byly obě složky programu připraveny velmi kvalitně a efektivně 😉
Jak to vypadalo na Youth & Junior Campu, se můžete dočíst a pokoukat v samostatném článku.
Ti největší nadšenci tedy mohli jezdit kolem Plasů s mapou už od prvního července. Jestli vám to početně nevychází s titulkem, čtěte dál… Pěkně popořádku:
Prolog
Jelikož nejsem reprezentant ani junior, natož pak talentovaný, letošní Plasy pro mne měly začít ve středu. Můj závod s časem však začal již o něco dřív. Při povíkendovém mytí a přípravě kola na závod jsem shledal, že to nedělní cvakání v pedálu nebylo v pedálu, ale cvakalo hliníkové pouzdro středovky vlepené v karbonovém rámu. Vakl jako prase, na pedálu skoro cenťák, s pouzdrem lze v rámu lehce pohnout rukou, i když z rámu ven zatím nejde. V servisech, kde s karbonem dělají, se to běžně spravuje, jenže běžte se někam zeptat s tím, že to chcete do zítřka. Asi tušíte, kam vás pošlou… Co teď? Dvojka bike osazený mimo jiné legendárními paralelogramovými XT véčky je krajní variantou, musel bych synkovi odmontovat z jeho stroje pár součástek.
Půjčit si cizího vymazlenýho bika mi svědomí nedovoluje, jezdím jako prase a vím, co při orienťáku to kolo zažije. Takže spravit. Nebo se o to aspoň pokusit.
Naštěstí v mém soukromém chemickém skladu od loňské historky s vylepováním patek leží dvě lahvičky komponent laminovací pryskyřice. Rychle googluju, jestli náhodou někdo tohle už doma nezkoušel. Ti, kdo se tímhle živí, si know-how dobře střeží, nicméně nacházím nějaké útržkovité zmínky o navrtávání a injektáži epoxidu, což odpovídá i mé představě o technologii opravy. Trochu mne to uklidnilo, nicméně jen do chvíle, než jsem začal hledat stříkačku s jehlou. Běžně ji používám třeba k sundavání gripů, takže nějaká v dílně určitě musí být. Po hodině hledání, kdy jsem už zvažoval návštěvu nemocnice nebo místního drogového dealera (byla asi jedna v noci), konečně jedna vypadla ze šuplete. Budu muset nakoupit pořádnou zásobu….
Kolo je umyté, kliky a střed v minutě z kola pryč. stříkačka, vrtačka a lahvičky na kouzelnou směs připraveny. Jenže při pohybu hliníkovým pouzdrem v karbonu ze škvírek vytéká voda. Hm, mokrý to asi nepřilepím. Škvíra mezi pouzdrem a karbonem je v řádech desetin milimetru, strčit tam cokoli nepřichází v úvahu a rodinný kompresor je zrovna bůhvíkde. Soused mi v tuhle noční dobu taky asi nepomůže. Pohled se mi zastavuje na horkovzdušné pistoli. Padesát stupňů je asi málo, další poloha přepínače fouká 400°C. Trochu se bojím, aby mi to high-tech uhlí nezahořelo, tak postupně nahřívám hliník, dokud to nezačne syčet. Nechávám pomalinku chladnout a prohlašuji budoucí spoj za vysušený.
Pak už to jde rychle. Namíchat dva kubíky epoxidu, radši tři kapky tvrdidla navíc (startuju za nějakých 35 hodin) a natáhnout do stříkačky. Vrtám na každé straně tři milimetrové otvory do maximální hloubky, co to jde. Jedna dírka nahoře, další dvě na desáté a druhé hodině. Dolů to snad steče. Hlavně nezlomit jehlu, čekat do rána mi přijde moc dlouho.
První stříkačka tam zahučela raz dva. Rovnoměrně dávkuji směs do všech šesti otvorů a domíchávám ještě jednou tolik. Postupně začíná všelepivá tekutina vytékat veškerými trhlinami zvenčí a dvě velké kapky jsou i uvnitř pouzdra, kam nateklo velkými otvory vedoucími do hlavních rámových trubek.
Spoléhám na to, že jsem injektoval rovnoměrně a osa bude v ose 😉 Otírám přebytky epoxidu zvenku i uvnitř (hlavně si nezalepit závity) a koukám na hodiny. Je úterý, půl třetí ráno. Nastrojit kolo chci nejpozději večer, kdyby to zas ruplo, abych včas věděl, jestli přes noc doladit toho retrobika.
Takže lepidlu dávám nějakých osmnáct hodin, víc ani ťuk. Čtyři hodiny spánku a pracovní povinnosti mi dávají od předzávodního stresu na chvilku vydechnout. Večer čistím vše dosud nečisté a připravuji montáž. V půl osmé už to nevydržím a testuji zkušební kapku epoxidu. Nehet se nechytá ani náhodou, plastový nůž taky ne. Hřebík dělá rýhu, ale dovnitř nezaleze. To vypadá dobře, navíc je teplo a sedmnáct hodin tvrdnutí je skoro těch osmnáct plánovaných, tak montuji BSA misky a dotahuji skoro na krev. Spoj se ani nehne, takže OK. Nahodit kliky, obout boty a ještě za světla první opatrné šlápnutí. Ze středu se nic neozývá, ani nohy žádnou vůli necítí. Zkouším lehčí kopeček a nahoře provádím další inspekci spoje. Je to OK, alespoň doteď. Dál to nebudu pokoušet a jedu domů.
Middle
Únava mne večer zmohla brzo a po anabázi s opravou a kompletací kola se mi nevstává úplně dobře. Rychle balím (pro jistotu věci tak na 14 dnů, abych v tom kvaltu na něco nezapomněl), hážu věci, kolo a sebe do auta a vyrážím. Naštěstí tentokrát bez dětí, ani nikoho nenabírám cestou.
Snídám v autě, po telefonu koordinuji prezentaci a další klubovou logistiku. Mám slušnou rezervu jedné hodiny na převlečení a odjezd na start. Po sjezdu z dálnice míjím v Krušovicích Kouřu, kterej jede na start na kole, ale startuje hodinu po mně, tak to asi stíhá. Nakonec jsme dorazili do kempu téměř současně, neboť mne zdržel semafor a práce na silnici asi 10 kiláků před kempem. V kempu už auta neberou, musím za plot a z hodinové rezervy je rázem půlhodina, ale i tak to dávám.
Cesta na start je dobrá tak akorát na rozjetí, nejdřív rovinka, pak kopeček a jsem tam. Ještě je trochu brzy, tak si dávám vyhlídkové kolečko na místní letiště a zpět ke koridorům.
Vynuluju, čeknu, a koukám na řazení map v bedýnkách. První ani druhá ne, až třetí – ta bude moje. Na pípnutí vybíhám s kolem k bedýnkám a beru vyhlídnutou mapu. Zakládám do mapníku a hledám trojúhelník. „Hele, nemáš jinou mapu?“, ozve se za mnou. Bleskově kontroluju rámeček s kategorií a do pr….! Fakt tam mám mapu M21A Petra Šebesty, který šel do koridoru se mnou. Proti davu se otáčím, vracím organizátorům áčkovou a sahám do ČTVRTÉ bedýnky pro tu správnou s velkými písmenky M21E a opět cvakám do mapníku.
Mezitím pochopitelně uplynula předstartovní minuta, takže vyrážím na chvostu své vlny a zcela bez namapování. Naštěstí na jedničku je to dost dlouho rovně, tak nějaký čas na zjištění dalšího postupu bude. Tedy byl by, kdyby tam nebyly ty pitomý kořeny. Naštěstí těsně za finální odbočkou bylo ještě téčko, které mne staví a směruje správně. Jednička je v kapse, na další kontroly se mi nějak hůř počítají odbočky, a protože je to z kopce, chyby se pochopitelně musí řešit návratem do kopce. Konečně se do toho trochu dostávám a dalších pár kontrol jedu plynule rychlostí odpovídající mé aktuální „turistické“ formě.
Na šestku dobíhám průsekem, protože se mi to nechce objíždět. Zasouvám čip … a nic. Podruhé, potřetí zkouším delší čas – krabička stále mlčí. Kleju a otevírám při tom mapník. Mezitím přijíždí další jezdec, razí jako by se nechumelilo a odjíždí. Zasouvám tedy opět čip … pííííp! Co se to, sakra, děje?
Když se daří, tak se daří… Propadám lehké depresi, ani kontroly se už se mnou nebaví. Po pokažené fikačce na osmičku se rozhoduji vše další objet na jistotu, takže neběhám, nebloudím a vše důsledně objíždím po tlustejch. Náladu mi trochu spraví tři poslední lampiony, kde to pěkně jede, trochu i zaspurtuju do cíle.
Čerstvě rozmluvený a vtipkující spíkr Hasák mne v cíli ohlašuje na krásném druhém fleku v elitě, což mi dělá velkou radost. Alespoň do chvíle, než mi dojde, že tady něco nehraje, neboť jsem šel do lesa patnáctej a ti přede mnou jsou poněkud jiná liga. Ale jako povzbuzení dobrý, díky aspoň za tu chvilku!
Postupně se dozvídám, že jsem měl při vší té smůle vlastně ještě docela kliku, protože později startující byli v lese svědky stavby vozové hradby a snad i nějakého zásahu uniformovaných zbrojnošů na obranu sousedícího lesního panství, jehož vlastník byl blízkým pohybem cyklistů značně znepokojen.
Dávám si guláš a odjíždím se Slaňáky prozkoumat sortiment místních večerek. Po návratu chvíli diskutuji se spolubojovníky nad postupy (pouze virtuálně, jelikož nám mapu sebrali), něco ugrilujeme a jdu spát. Dnes relativně brzy, opravárenská historka z pondělní noci o sobě dává stále vědět.
Odkazy:
