Orienťák v Austrálii
Možná jste si všimli, že jedna z našich předních reprezentantek loni nebyla k nalezení ve startovních listinách. Ano, řeč je o Verče Valešové (Kubínové), která vzala příležitost za pačesy a vydala se na rok učit orienťák klokany. Jaké to bylo? A můžu jet taky?
Při domlouvání rozhovoru jsi poznamenala, že to nebude na dlouho. Znamená to, že v Austrálii MTBO moc nefrčí?
No oproti Česku rozhodně frčí míň. Jinak bych řekla, že mají až překvapivě skvělé mapy a prostory, ale to je vše. Chybí jim lidi na pořádání i závodění, a to je samozřejmě vidět na kvalitě závodu. Ale cítím, že ta popularita se zvyšuje.
Mít závody typu český pohár rozmístěné po tak velkém území zní jako dost velká překážka pro rozvoj. Jak se na závody dopravuje? Je běžné létat, nebo jezdit karavanem? Nebo se MTBO koncentruje v nějaké oblasti, že to není tak daleko?
Vlastně všechny zmíněné varianty. Létání bych řekla, že je nejčastější. To se ale prodraží, a tak přirozeně vzniká spíš komunita v oblastech. Kolem (čti 4h autem) Melbourne je dost map, a právě odtamtud je většina závodníků. Teď se hodně rozrůstá komunita v Canbeře a Sydney (a díky mně už i v Tasmánii, snad). Přiznávám, že izolovanost hraje velkou roli.
I ti z nás, kteří protinožce nenavštívili, si asi dovedeme představit, že tam bude jiný terén. Zároveň je to obrovská země a krajina se tak musí měnit i s tím, kde se konkrétně pohybuješ. Dají se terény, které si navštívila, přirovnat k něčemu, co známe v Evropě, případně v Česku?
První dny mi to připomínalo Portugalsko a Španělsko a to hlavně kvůli vedru a eukalyptům. Čím déle jsme Austrálii obývali, tím více jsem obdivovala tu unikátnost. Zaprvé jezdíte po železu :D. Půda je neskutečně tvrdá, rovná a tudíž rychlá. V mapování tedy první problém, protože teoreticky všechno by se mělo kreslit plnou. Na druhou stranu eukalypty pouští spoustu bordelu (listy, dřevěné tobolky, klacky, kůru) a to nejen klouže, ale taky to zneviditelní cestu (nic co by hrábě nezvládly napravit). Pak už jsou specifické kameny a různé překážky, které si musíte prostě nakoukat a najezdit. Austrálie je velká, ale její geologický vývoj je pro nás Evropany celkem nudně jednolitý. Terény jsou si tedy hodně podobné ve všech státech Austrálie. Neříkám stejné, ale podobné.
Pokud si to správně pamatuju, pomáhali jste tam s různými tréninky a orienťáckými akcemi. Co všechno jste tam zastali?
Tréninky, soustředění, závody, školení… vše pro OB i MTBO. Vlastně cokoliv kolem orienťáku, co bylo třeba. Oba s Jirkou jsme proaktivní a zkušení, takže jsme se v každém státě snažili nechat maximum užitečné práce. Šéfové byly vždycky vstřícné a nechaly nám hodně volnou ruku.
(nevím zda je to úplně relevantní otázka k vaší návštěvě) Je známé, že jsou Australani hodně opatrní ohledně zavlečení čehokoli z jiných lokalit. Ztěžuje to i cestování na závody, pokud se za nimi musí cestovat letecky, byť vnistrostátně?
To je skvělá otázka! Já se při pořádání prvního „státního“ MTBO rozbrečela, protože mi týden před akcí město řeklo, že nesmí závodit závodníci z jiného města, než kde se akce koná, protože by zavlekli cosi, co zabíjí rostliny. To zoufalství bylo obrovské. Šéfovou to ani trochu nerozhodilo, sepsali jsme papír o tom, že všichni závodníci přijedou s perfektně čistými koly a je to. Takže je problém převážně byrokratický, protože každý Australan dobře ví, že si boty, kolo, cokoliv mají mýt po každé návštěvě lesa. Osvěta je tam dobrá a lidi to ví a orienťáci to i poctivě dodržují. Ta nemoc se jmenuje dieback (je jich asi i víc) a problém je, že se přenáší i vodou, proto se po umytí má kolo nechat uschnout nebo používat i dezinfekci…
Máš nějaký zábavný zážitek z australských MTBO akcí?
Třeba když mi přijel z tréninku závodník nějak rychle a pak z něj vylezlo, že jezdil parkem přímo, že netušil, že musí jen po cestách. Druhý (je mu 75) zase nechal kolo u stromu, šel 20 m, podlezl plot, orazil kontrolu a vrátil se ke kolu. Pak přijela maminka za totálního slejváku s mrnětem v chariotu a nadšeně objela tři okruhy, mrně spokojené oči dokořán. Nebo když se mi mapař na jeho vlastní mapě ztratil, když jsem mu postavila vrstevnicovku. Nejvíc mě prostě bavilo to nadšení pro novou věc, kreativita ve výrobě vlastních mapníků a takové ty kiksy začátečníků.
Ztracený mapař zní docela zábavně, nabízí se otázka jak na tom tedy je kvalita map?
Kvalita byla rozhodně nad míru očekávání. O novinkách v mapovém klíči věděli dřív než já :D. Drtivou většinu map dělá po celé Austrálii Ricky Thackray a zbytek jsou fakt fajn mapaři. Mně tam často chyběl ten nadhled dobrého závodníka, tedy citlivá generalizace, ale to mi chybí i v Evropě.
Zazávodit si v Austrálii určitě láká asi tak všechny s kým jsem se o tom bavila. Co by bylo potřeba aby Austrálie mohla uspořádat nějakou velkou MTBO akci? Chybí “jenom” zkušení organizátoři?
Mají zažádáno o Mistrovství světa, myslím, že v roce 2030, ale to si nejsem jistá. Posílám jim veškerou motivaci do toho jít, protože věřím, že to bude skvělý zážitek. Pořadatelsky jsou neskutečně pečliví a zkušení. Občas mi přišlo, že každý orienťák je takové malé MS, co se týče cirkusu kolem (materiál, stany, media, IT, shromaždiště, informace…). Chybí jim jen ti MTBO odborníci, ale se správným IOF adviserem by to dali jak nic. Vlastně mě mrzí, že se do velkých akcí nehrnou víc, pořád jsem slýchala, jak si myslí, že u nás v Evropě je to úplně jiný level, ale ono je to tím, že často jezdí jen na Tiomilu, O-ringen, OOcup, SwissOweek atd., ale kdyby viděli průměrný závod, určitě by jejich pořadatelské ego stouplo. Jsou fakt dobří, já se od nich ledacos přiučila.
Australský národní tým byl na posledním MS mladá a hlavně nadějná výprava. Myslíš, že se jim do budoucna podaří účastnit se pravidelně? Měli jste možnost nahlédnout do toho, do jaké míry jsou třeba podporovaní svazem?
Pořádali jsme pro tenhle výběr MTBO soustředění, takže jsem měla tu čest je poznat hloubš a věřím, že se povedlo jim předat i know-how do jejich startu v Bulharsku. Tenhle tým má určitě veliký potenciál, jsou mladí a nabalují další kamarády. 2 z nich bydlí v jednom městě a jenom se potvrzuje, že parta ve sportu je často víc než sport. Ze strany svazu podporu mají, ale prostě zdaleka ne tak vysokou jako třeba my v Česku a oni k tomu vždy přičítají letenku za oceán. Jasně, pro Australany jsou tyhle částky dosažitelnější, ale pořád je to hodně. Pak se tedy stává to, že si junior nemůže dovoli jet každý rok na měsíc do Evropy a tím má obrovský deficit v závodních zkušenostech, protože na kole i s mapou umí velmi dobře.
S jakým programem jste tam vlastně vyrazili? A je možné, aby někdo další podnikl takovou cestu také?
Program se jmenuje Coach in Residence. V podstatě je celkem jednoduché se tam dostat, ale musí se to celé řešit včas (minimálně rok předem). Volba státu, kde chcete být, je na vás a každý stát má trochu jiné podmínky. Pak už je to na vás, víza, letenky… je to poměrně dlouhý proces. Více jsme o tom mluvili na metodické středě
Máš nějaká doporučení pro případné zájemce?
Doporučuju s sebou parťáka. Sice si budete převážně dělit peníze, ale pro běžný život je to prostě fajn. My byli půl roku v Tasmániii, půl roku v Západní Austrálii. Což musím říct, že půlrok byl super. Než se rozkoukáte, jsou 2 měsíce pryč. Celý rok na nás byl už hraniční, protože jsme řešili různé problémy, co k životu v zahraničí patří a už nám docházela trpělivost a síla. Tím, že jsme měli jeden druhého, zvládalo se to mnohem líp. Rodinu a přátele máte fakt daleko a zavolat jim kvůli času nejde hned. No prostě jeďte! Zkušenost k nezaplacení.
Verča
Program Coach in Residence je pro všechny proaktivní orienťáky, milovníky orienťáckých her a stavitele tréninků. Podmínkou je věk nad 18 let a výhodou věk pod 30 let – kvůli vízům. Najít můžete i programy do jiných destinací. Až se do Austrálie dostanete, pamatujte, že brzdy mají naopak!
